Dlouhou chvíli si Eragon uvědomoval jenom pálení v boku. Každé nadechnutí ho bolelo. Cítil se, jako by pobodali jeho, a ne Broma. Neuvědomoval si čas; nedokázal říci, zda od té chvíle uběhly týdny nebo jen pár minut. Když se konečně probral, otevřel oči a zvědavě pohlédl na ohýnek plápolající pár kroků od něj. Ruce měl stále ještě svázané, ale droga už vyprchala, protože už zase mohl jasně myslet. Safiro, jsi zraněná?
Ne, ale vy s Bromem ano. Nakláněla se nad Eragonem a křídla měla ochranitelsky roztažená na obě strany.
Safiro, tys asi nezapálila ten oheň, viď? A nemohla ses sama dostat z těch řetězů.
Ne.
Myslel jsem si to. Eragon se vyškrábal na kolena a uviděl, že na druhé straně ohně sedí nějaký mladík.
Cizinec v ošoupaných šatech působil klidným, sebejistým dojmem. V rukou měl luk a u boku jedenapůlruční meč. V klíně mu ležel roh se stříbrným kováním a z boty mu vyčuhovala rukojeť dýky. Vážnou tvář a divoké oči měl lemované prameny hnědých vlasů. Zdál se být o pár let starší než Eragon a asi o palec vyšší. Za ním stál uvázaný šedý kůň. Cizinec ostražitě sledoval Safiru.
„Kdo jsi?“ zeptal se Eragon a opatrně se nadechl.
Cizincovy ruce sevřely luk. „Murtagh.“ Jeho hlas byl hluboký a vyrovnaný, ale kupodivu plný citu.
Eragon si protáhl ruce pod nohama, aby je měl před sebou. Zaťal zuby, protože znovu ucítil palčivou bolest v boku. „Proč jsi nám pomohl?“
„Nejste jediní nepřátelé, které ra'zakové mají. Stopoval jsem je.“
„Ty víš, kdo jsou?“
„Ano.“
Eragon se zaměřil na provazy, jimiž měl svázaná zápěstí, a připravil se ke kouzlu. Zaváhal, neboť věděl, že Murtagh na něj upírá oči, ale pak usoudil, že na tom nezáleží. „Jierda!“ zabručel. Lana na zápěstích okamžitě praskla. Promnul si ruce a zápěstí, aby se mu zase prokrvily.
Murtagh se pomalu nadechl. Eragon se narovnal a pokusil se vstát, ale žebra ho nesnesitelně pálila. Klesl zpátky na zem a ztěžka oddechoval se zaťatými zuby. Murtagh se mu pokusil přijít na pomoc, ale Safira ho s výhružným zavrčením zastavila. „Byl bych ti pomohl už dřív, ale tvůj drak mě k tobě nepustil.“
„Jmenuje se Safira,“ procedil Eragon mezi zuby a obrátil se k ní. A teď už ho pusť! Tohle sám nezvládnu. Krom toho nám zachránil život. Safira znovu zavrčela, ale složila křídla a ustoupila. Murtagh vykročil vpřed, ale nespouštěl z ní oči.
Chytil Eragona za paži a jemně ho zvedl na nohy Eragon vyjekl bolestí; bez opory by byl upadl. Přešli k ohni, kde na zádech ležel Brom. „Jak je na tom?“ zeptal se Eragon.
„Špatně,“ řekl Murtagh a opatrně Eragona usazoval. „Nůž mu projel přesně mezi žebry. Za chviličku se na něj můžeš podívat, ale nejdřív bychom měli zjistit, jakou škodu napáchali ra'zakové na tobě.“ Pomohl Eragonovi odhrnout košili a pak hvízdl. „Ouvej!“
„Ouvej,“ souhlasil chabě Eragon. Po celém levém boku se mu táhla skvrnitá podlitina. Kůži měl zarudlou, nateklou a na několika místech sedřenou. Murtagh položil ruku na modřinu a jemně ji zmáčkl. Eragon vykřikl a Safira varovně zavrčela.
Murtagh na Safiru letmo pohlédl a rychle sáhl po přikrývce. „Myslím, že máš zlomených pár žeber Těžko říct, ale nejmíň dvě, možná tři. Máš štěstí, že nekašleš krev.“ Natrhal přikrývku na proužky a ovázal Eragonovi hrudník.
Eragon si stáhl košili. „Jo... to mám štěstí.“ Mělce se nadechl, doploužil se k Bromovi a uviděl, že Murtagh mu na jednom místě rozřízl plášť, aby mu obvázal ránu. Roztřesenými prsty obvaz povolil.
„To bych nedělal,“ varoval ho Murtagh. „Bez něj vykrvácí.“ Eragon si ho nevšímal a sundal Bromovi látku z boku. Rána byla krátká a úzká, zato však hluboká. Řinula se z ní krev. Jak už zjistil, když byl zraněný Gero, rány způsobené ra'zaky se hojily pomalu.
Stáhl si rukavice a v mysli přitom zoufale pátral po léčivých slovech, která ho učil Brom. Pomoz mi, Safiro, zaprosil. Jsem příliš zesláblý, než abych to zvládl sám.
Safira se přikrčila vedle něj a upřela oči na Broma. Jsem tady, Eragone. Jakmile se její mysl spojila s jeho, tělo se mu zalilo novou energií. Zaměřil ji na ta slova. Ruka, kterou držel nad ránou, se mu třásla. „Waíse heill!“ řekl. Dlaň se mu zableskla a Bromovi se zacelila kůže, jako by nebyla nikdy porušena. Murtagh to celé sledoval.
Bylo to rychle hotové. Světlo ohně pohasínalo a Eragon se posadil; šly na něj mdloby. Nikdy předtím jsem to nedělal, řekl.
Safira přikývla. Společně můžeme dělat kouzla, která každý zvlášť nezvládneme.
Murtagh si prohlédl Bromův bok a zeptal se: „Je úplně uzdravený?“
„Umím spravit jen to, co je na povrchu. Neznám toho tolik, abych dokázal vyléčit vnitřní rány. Teď je to na něm. Udělal jsem, co se dalo.“ Na okamžik se mu zavřely oči vysílením. „Hlava... jako by se mi vznášela v oblacích.“
„Asi by ses měl najíst,“ řekl Murtagh. „Uvařím polévku.“
Zatímco Murtagh připravoval jídlo, Eragon uvažoval, kdo tenhle cizinec asi je. Měl meč i luk prvotřídní kvality, stejně jako roh. Buď je to zloděj, anebo je zvyklý mít peníze - a hodně peněz. Proč pronásledoval ra'zaky? Co udělali, že si ho znepřátelili? Zajímalo by mě, jestli pracuje pro Vardeny...
Murtagh mu podal misku vývaru. Eragon ochutnal a zeptal se: „Jak je to dlouho, co ra'zakové utekli?“
„Několik hodin.“
„Musíme odejít, než se vrátí s posilami.“
„Ty bys snad mohl cestovat,“ řekl Murtagh a pohodil hlavou směrem k Bromovi. „Ale on ne. Když tě někdo bodne mezi žebra, nevstaneš a jen tak si neodjedeš.“
Kdybychom vyrobili nosítka, mohla bys Broma nést v drápech tak jako Gera? zeptal se Eragon Safiry.
Ano, ale přistání bude nepříjemné.
Hlavně, že to půjde. Eragon řekl Murtaghovi: „Safira ho může nést, ale potřebujeme nosítka. Mohl bys nějaká udělat? Já nemám sílu.“
„Počkej tady.“ Murtagh odešel z tábořiště s vytaseným mečem. Eragon se zatím belhal ke svým brašnám a sebral luk tam, kde ho prve pohodil ra'zak. Napjal tětivu, našel toulec a pak si vzal Zar'roc, který ležel skrytý ve stínu. Nakonec vzal přikrývku na výrobu nosítek.
Murtagh se vrátil se dvěma mladými stromky. Položil je podél sebe na zem a pak mezi ně upevnil deku. Opatrně přivázal Broma k provizorním nosítkům, Safira je chytila a nemotorně se vznesla. „Nikdy by mě ani nenapadlo, že něco takového uvidím,“ řekl Murtagh s podivným tónem v hlase.
Když Safira zmizela na temném nebi, Eragon dopajdal ke Kadokovi a s námahou se vytáhl do sedla. „Díky za tvou pomoc. Teď bys měl odjet. Uháněj od nás, co nejdál můžeš. Byl bys v nebezpečí, kdyby tě královští přisluhovači našli s námi. My tě nedokážeme ochránit a nechci, aby se ti kvůli nám něco stalo.“
„Úžasný proslov,“ řekl Murtagh a udusával oheň. „Ale kam půjdete? Je tady poblíž nějaké místo, kde si můžete v bezpečí odpočinout?“
„Ne,“ připustil Eragon.
Murtaghovi se zablýsklo v očích a prsty si poklepával na rukojeť meče. „V tom případě myslím, že vás budu doprovázet, dokud nebudete mimo nebezpečí. Stejně nemám kam jít. Krom toho, pokud vám zůstanu nablízku, mohl bych se dostat k ra'zakům dřív, než kdybych byl sám. Kolem takového Jezdce se dějí zajímavé věci.“
Eragon zaváhal, protože si nebyl jistý, zda by měl přijmout pomoc od úplného cizince. Přesto si nepříjemně uvědomoval, že je příliš slabý, než aby mohl volit jinak. Pokud se ukáže, že je Murtagh nespolehlivý, Safira ho vždycky může zahnat. „Přidej se k nám, jestli chceš,“ řekl s pokrčením ramen.
Murtagh přikývl a nasedl na svého šedého hřebce. Eragon chytil uzdu. Sněžného bleska a vyrazili z tábořiště do neznámé divočiny. I když srpek měsíce vyzařoval jen bledé světlo, věděl, že i tak ra'zakům pomůže při stopování.
Přestože se Eragon chtěl Murtagha dál vyptávat, zůstával potichu a šetřil síly na jízdu. Před úsvitem Safira řekla: Musím zastavit. Už mě bolí křídla a Brom potřebuje ošetřit. Objevila jsem dobré místo k odpočinku, asi dvě míle od tebe.
Našli ji, jak sedí na úpatí širokého pískovcového masívu, který se prohnutě zvedal do výšky jako obrovský kopec. V jeho stěnách byly různě velké prohlubně a jeskyně. Podobné útvary byly roztroušené všude po okolí. Safira se zdála být spokojená sama se sebou. Našla jsem jeskyni, která není vidět ze země. Je dost velká pro nás všechny, včetně koní. Pojďte za mnou. Otočila se a začala šplhat po pískovci; ostré drápy se jí zarývaly do skály. Koně s tím měli potíž, protože jim kovaná kopyta po pískovci klouzala. Eragon s Murtaghem je museli skoro hodinu táhnout a postrkovat, než se jim je podařilo dostat do jeskyně.
Jeskyně byla dobrých sto stop dlouhá a víc než dvacet široká. Přesto měla jen malý vstupní otvor, který je mohl dobře chránit před nepřízní počasí a zraky slídilů. Její konec byl zahalený ve tmě, která zakrývala zdi jako koberec z měkké černé vlny.
„Působivé,“ řekl Murtagh. „Nasbírám dříví na oheň.“ Eragon pospíchal k Bromovi. Safira ho uložila na malé skalní římse v zadní části jeskyně. Eragon stiskl Bromovu bezvládnou ruku a starostlivě pozoroval jeho vrásčitou tvář. Po několika minutách si povzdechl a odešel k ohni, který mezitím Murtagh připravil.
Jedli mlčky a pak se pokusili dát Bromovi napít. Jenže stařec nepil. Zklamaně rozložili přikrývky a usnuli.
Jezdcův odkaz
Probuď se, Eragone. Pohnul se a zasténal.
Potřebuji tvou pomoc. Děje se něco zlého! Eragon se ten hlas pokusil ignorovat a znovu usnul. Vstávej! ozvalo se znovu.
Jdi pryč, zamručel.
Eragone! Řev se rozlehl jeskyní. Zprudka se posadil a zašmátral po luku. Safira se skláněla nad Bromem, který se skulil ze skalní římsy a házel sebou. Tvář měl křečovitě staženou a pěsti zaťaté. Eragon k němu přiběhl a obával se toho nejhoršího.
„Pomoz mi ho přidržet, nebo se zraní!“ zakřičel na Murtagha a chytil Bromovy ruce. Ucítil bodavou bolest v boku, když se starcovo tělo sevřelo v křeči. Společnými silami Broma přidrželi, dokud křeče neustaly. Pak ho opatrně položili zpátky na skalní výstupek.
Eragon sáhl Bromovi na čelo. Kůži měl tak horkou, že teplo bylo cítit až palec od jeho těla. „Podej mi vodu a nějaký hadr,“ řekl ustaraně. Murtagh mu je přinesl a Eragon Bromovi jemně omyl tvář, aby ji zchladil. Když jeskyně znovu utichla, všiml si, že venku svítí slunce. Jak dlouho jsme spali? zeptal se Safiry.
Pěknou chvíli. Většinu času jsem hlídala Broma. Šlo to, dokud sebou před chvílí nezačal házet. Vzbudila jsem tě, až když spadl na zem.
Protáhl se a trhl sebou, když ho bodlo pod žebry. Nějaká ruka mu najednou sevřela rameno. Brom prudce otevřel oči a upřel na Eragona skelný pohled. „Ty!“ vydechl. „Dones mi měch s vínem!“
„Brome?“ zvolal Eragon. Potěšilo ho, že ho slyší mluvit. „Neměl bys pít víno, jen ti přitíží.“
„Dones ho, chlapče - prostě ho dones...“ zavzdychal Brom. Pak mu ruka sklouzla z Eragonova ramene.
„Hned budu zpátky - vydrž.“ Eragon uháněl k brašnám a horečně je prohrabával. „Nemůžu ho najít!“ zvolal a zoufale se rozhlížel.
„Tady, vezmi si můj,“ řekl Murtagh a podal mu kožený měch.
Eragon ho popadl a vrátil se k Bromovi. „Mám to víno,“ řekl a klekl si k němu. Murtagh ustoupil zpět ke vchodu jeskyně, aby měli soukromí.
Bromova další slova byla sotva slyšitelná a neurčitá. „Dobrá...“ Pohnul ochablou paží. „Teď... omyj mi tím vínem pravou ruku.“
„Co...“ chtěl se zeptat Eragon.
„Na nic se neptej! Mám málo času.“ Eragon zmateně odzátkoval měch a polil Bromovi dlaň. Vmasíroval víno starci do kůže a rozetřel je i kolem prstů a po hřbetu ruky. „Víc,“ zachroptěl Brom. Eragon mu na ruku znovu šplíchl víno. Silně ji drhnul, dokud z Bromovy dlaně nezačala pouštět hnědá barva. Pak přestal a úžasem otevřel ústa dokořán. Na Bromově dlani se objevila gedwëy ignasia.
„Ty jsi Jezdec?“ zeptal se nevěřícně.
Bromovi po tváři přelétl bolestný úsměv. „Kdysi dávno to bývala pravda... ale už není. Když jsem byl mladý... mladší, než jsi ty, vybrali mě... vybrali si mě Jezdci, abych se stal jedním z nich. Během výcviku jsem se spřátelil s jedním učedníkem... Morzanem, to bylo ještě předtím, než se stal Křivopřísežníkem.“ Eragon zalapal po dechu - to přece bylo před více než sto lety. „Pak nás ale zradil a přidal se ke Galbatorixovi... a v boji o Dorú Areabu - město na Vroengardu - byla moje mladá dračice zabita. Jmenovala se... Safira.“
„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ zeptal se tiše Eragon.
Brom se zasmál. „Protože... to nebylo potřeba.“ Odmlčel se. Těžko se mu dýchalo. Ruce měl sevřené. „Jsem starý, Eragone... tak starý. I když můj drak zemřel, měl jsem delší život než většina lidí. Nevíš, jaké to je, dožít se takového věku, ohlédnout se a zjistit, že si na mnohé už ani nepamatuješ; pak pohlédnout před sebe a vědět, že před tebou leží ještě mnoho let... Po všech těch letech stále truchlím po své Safiře... a nenávidím Galbatorixe za to, o co mě připravil.“ Jeho rozrušené oči se zavrtávaly do Eragona, když mu naléhavě radil: „Nedovol, aby se totéž stalo tobě. Nedovol! Hlídej Safiru svým vlastním životem, protože bez ní bys už neměl pro co žít.“
„Takhle bys neměl mluvit. Nic se jí nestane,“ namítal znepokojeně Eragon.
Brom otočil hlavu na stranu. „Možná blouzním.“ Nepřítomným pohledem se podíval na Murtagha a pak ho upřel na Eragona. Jeho hlas zesílil. „Eragone! Už déle nevydržím. Tohle... tohle je těžké zranění, vysává ze mě sílu. Už nemám energii s tím bojovat... Než odejdu, přijmeš mé požehnání?“
„Všechno zas bude dobré,“ řekl Eragon se slzami v očích. „Nemusíš to dělat.“
„Tak už to chodí... musím. Přijmeš mé požehnání?“ Eragon sklonil hlavu a odevzdaně přikývl. Brom mu položil roztřesenou ruku na čelo. „Pak ti žehnám. Nechť ti příští roky přinesou mnoho štěstí.“ Kývl na něj, aby se naklonil blíž. Velmi tiše mu pošeptal sedm slov ze starověkého jazyka a pak mu ještě tišeji řekl, co znamenají. „To je vše, co ti mohu dát... Používej je pouze v krajní nouzi.“
Brom nepřítomně obrátil oči ke stropu. „A teď,“ zamumlal, „už se vydám do toho největšího dobrodružství ze všech...“
Eragon plakal, držel ho za ruku a konejšil ho, jak nejlépe uměl. Soustředěně a vytrvale nad ním bděl, neodcházel se napít ani najíst. Jak dlouhé hodiny míjely, Brom zesinal a jeho oči pomalu vyhasínaly. Ruce mu zchladly. Kolem něj se šířila atmosféra prázdnoty a smutku. Eragon byl bezmocný, už pro něj nedokázal nic udělat. Mohl se jen dívat, jak si rána ra'zaků vybírá svou oběť.
Byl podvečer a stíny už se prodloužily, když Brom náhle ztuhl. Eragon ho volal jménem a přivolal i Murtagha na pomoc, ale už nemohli nic dělat. Všude kolem se rozhostilo mrtvé ticho a Brom naposledy pohlédl Eragonovi do očí. Pak se po jeho tváři náhle rozlil spokojený výraz a on naposledy vydechl. A tak zemřel Brom vypravěč.
Eragon zatlačil roztřesenými prsty Bromovy oči a vstal. Safira stojící za ním zvedla hlavu, žalostně zařvala k nebi a začala usedavě naříkat. Eragonovi se po tvářích kutálely slzy a prostoupil jím pocit hrozné ztráty. Zajikavě ze sebe dostal: „Musíme ho pohřbít.“
„Mohli by nás vidět,“ varoval ho Murtagh.
„To je mi jedno!“
Murtagh zaváhal, pak vynesl Bromovo tělo z jeskyně, spolu s jeho mečem a holí. Safira je následovala.
„Nahoru,“ řekl zastřeným hlasem Eragon a ukázal na vrcholek pískovcové hory.
„Nemůžeme vykopat hrob do kamene,“ namítl Murtagh.
„Já ano.“
Eragon se vyšplhal na hladký vrchol kopce a přemáhal při tom bolest v boku. Murtagh položil Broma na kámen.
Eragon si promnul oči a upřel pohled do pískovce. Pohnul rukou a řekl: „Moi stenr!“ Kámen se zavlnil. Najednou byl tekutý jako voda a vznikla v něm prohlubeň v délce lidského těla. Modeloval pískovec, jako by to byl mokrý jíl, dokud kolem prohlubně nevytvořil do pasu vysoké stěny.
Uložili Broma doprostřed neotesané hrobky spolu s jeho holí i mečem. Eragon ustoupil o krok a znovu pomocí kouzla tvaroval kámen. Ten se spojil nad Bromovou nehybnou tváří a vystoupal do výšky, až utvořil štíhlou věžičku. Jako poslední hold vyryl Eragon do kamene runy, jimiž sděloval:
ZDE LEŽÍ BROM
Tento muž býval Dračím jezdcem
a pro mě byl
jako otec.
Ať jeho jméno žije navěky.
Pak sklonil hlavu a truchlil. Stál tam jako živoucí socha až do večera, kdy se světlo začalo vytrácet z krajiny.
Té noci se mu znovu zdálo o uvězněné ženě.
Dokázal říct, že je s ní něco v nepořádku. Dech měla nepravidelný u chvěla se - zda zimou, či bolestí, to nevěděl. Jediné, co v pološeru cely jasně viděl, byla její ruka, visící přes okraj lůžka. Z konečků prstů jí skapávala tmavá tekutina. Eragon věděl, že je to krev.
Diamantová hrobka
Když se Eragon probudil, měl oči plné písku a ztuhlé tělo. Kromě koní byla jeskyně prázdná. Nosítka byla pryč a po Bromovi tu nezůstalo ani stopy. Šel ke vchodu a posadil se na zvětralý pískovec. Takže ta čarodějnice Angela měla pravdu - v mé budoucnosti měla být další smrt, pomyslel si a sklíčeně hleděl do krajiny. Zlatavé slunce vnášelo do časného rána pouštní žár.
Po netečné tváři mu sklouzla slza, vypařila se ve slunečním svitu a zanechala mu na kůži slaný povlak. Se zavřenýma očima vstřebával teplo a nemyslel vůbec na nic. Nehtem bezcílně čmáral do pískovce. Když znovu otevřel oči, zjistil, že tam napsal Proč já?.
Ještě tam seděl, když se Murtagh vyšplhal k jeskyni s párem králíků v rukou. Beze slova se usadil vedle Eragona. „Jak je ti?“ zeptal se.
„Hrozně.“
Murtagh si ho zamyšleně prohlížel. „Uzdravíš se z toho?“ Eragon pokrčil rameny. Po několikaminutovém rozjímání Murtagh řekl: „Nerad se na to ptám v takové chvíli, ale musím to vědět... Je to ten Brom? Ten, který pomohl ukrást dračí vejce králi, hnal se za ním přes celé Království a v souboji zabil Morzana? Slyšel jsem, jak ho tím jménem oslovuješ, a četl jsem nápis, který jsi vyryl na jeho hrobku, ale musím to vědět jistě: je to on?“
„Ano,“ hlesl Eragon. Murtaghovi se ve tváři objevil výraz znepokojení. „Jak tohle všechno víš? Mluvíš o věcech, které jsou pro většinu lidí tajemstvím, a vystopoval jsi ra'zaky právě ve chvíli, kdy jsme potřebovali pomoc. Patříš k Vardenům?“
Murtagh na něj pohlédl nevyzpytatelnýma očima. „Prchám, stejně jako ty.“ V jeho slovech byl cítit potlačovaný zármutek. „Nepatřím k Vardenům ani ke Království. Nejsem oddaný nikomu jinému než sobě. Pokud jde o to, jak jsem vás zachránil, připouštím, že jsem zaslechl zvěsti o novém Jezdci. Usoudil jsem, že když budu pronásledovat ra'zaky, mohl bych zjistit, zda je na těch povídačkách něco pravdy.“
„Myslel jsem, že chceš ra'zaky zabít,“ řekl Eragon.
Murtagh se zasmušile usmál. „To ano, ale kdybych to udělal, nikdy bych se s vámi nesetkal.“
Ale Brom by byl ještě naživu... Kéž by tu byl. On by poznal, zda se dá Murtaghovi věřit. Eragon si vzpomněl, jak Brom v Daretu vytušil Trevorovy úmysly, a zauvažoval, zda by totéž dokázal s Murtaghem. Pokusil se spojit s Murtaghovým vědomím, ale náhle narazil na ocelovou zeď. Pokusil se ji obejít. Celá Murtaghova mysl však byla obehnaná neprostupnou zábranou. Jak se to naučil? Brom říkal, že jen málo lidí, pokud vůbec někdo, dokáže bez výcviku zabránit druhým, aby jim pronikli do mysli. Tak kdo je tenhle Murtagh, že má takové schopnosti? S bolestným pocitem osamělosti se Eragon zamyšleně zeptal: „Kde je Safira?“
„Nevím,“ řekl Murtagh. „Nějakou dobu mě sledovala, když jsem šel na lov, a pak někam odletěla. Naposledy jsem ji viděl před polednem.“ Eragon seskočil z pískovce na zem a vrátil se do jeskyně. Murtagh šel za ním. „Co teď budeš dělat?“
„Nejsem si jistý.“ A ani o tom nechci přemýšlet. Smotal si přikrývky a přivázal je ke Kadokovým brašnám na sedle. Bolela ho žebra. Murtagh šel uvařit maso. Když si Eragon přerovnával věci v brašnách, narazil na Zar'roc. Jeho rudá pochva se jasně zaleskla. Vytáhl z něj meč... a potěžkal ho v rukou.
Nikdy Zar'roc nenosil ani ho nepoužil v boji - jedině když s Bromem zápasili; nechtěl totiž, aby ho lidé viděli. Tím už se teď nezabýval. Ra'zakové vypadali překvapeně a vyděšeně, když meč objevili; to byl víc než dostatečný důvod, aby ho začal nosit. Rozechvěle si sundal luk a připásal si meč. Od této chvíle se budu bránit mečem. Ať celý svět vidí, kdo jsem. Už se nebojím. Teď jsem Jezdec, celou svou bytostí.
Probíral se Bromovými brašnami, ale našel jen šaty, pár podivných věcí a malý váček s penězi. Vzal si mapu Alagaësie, odložil brašny a dřepl si u ohně. Murtagh vzhlédl od králíka, kterého právě stahoval z kůže, a přimhouřil oči. „Ten meč - můžu se na něj podívat?“ zeptal se a otřel si ruce.
Eragon zaváhal. Neměl chuť vzdávat se své zbraně byť jen na okamžik, ale nakonec přikývl. Murtagh si soustředěně prohlížel symbol na čepeli. Tvář mu najednou potemněla. „Kde jsi ho vzal?“
„Dal mi ho Brom. Proč?“
Murtagh zastrčil meč zpátky do pochvy a rozzlobeně zkřížil paže na prsou. Ztěžka oddechoval. „Ten meč,“ řekl rozrušeně, „kdysi býval stejně slavný jako jeho majitel. Poslední Jezdec, který jej nosil, byl Morzan - nemilosrdný, krutý muž. Myslel jsem, že jsi nepřítel Království, a pak zjistím, že nosíš meč potřísněný krví - meč Křivopřísežníka!“
Eragon znepokojeně pohlédl na Zar'roc. Došlo mu, že ho Brom musel vzít Morzanovi po jejich souboji v Gil'eadu. „Brom mi nikdy neřekl, kde k němu přišel,“ odpověděl po pravdě. „Neměl jsem ani ponětí, že byl Morzanův.“
„Nikdy ti to neřekl?“ zeptal se Murtagh s nevěřícným tónem v hlase. Eragon zavrtěl hlavou. „To je divné. Nenapadá mě žádný důvod, proč by ti to měl tajit.“
„Ani mě ne. Ale on měl spoustu tajemství,“ řekl Eragon. Znepokojovalo ho, že drží v ruce meč muže, který zradil Jezdce Galbatorixovi. Tenhle meč pravděpodobně ve své době zabil mnoho Jezdců, pomyslel si zhnuseně. A co je horší, mnoho draků! „I tak si ho nechám. Nemám svůj vlastní meč. Než si nějaký pořídím, budu používat Zar'roc.“
Murtagh sebou trhl, když Eragon vyslovil to jméno. „Je to tvá volba,“ uzavřel a s pohledem zabodnutým do země se vrátil ke stahování králíka.
Když bylo jídlo hotové, Eragon jedl pomalu, přestože měl docela hlad. Horký pokrm mu udělal dobře. „Musím prodat svého koně,“ poznamenal, když dojídali.
„Proč ne toho Bromova?“ zeptal se Murtagh. Zdálo se, že už překonal špatnou náladu.
„Sněžného bleska? Protože Brom slíbil, že se o něj postará. A protože... tu není, udělám to za něj.“
Murtagh si odložil misku do klína. „Když to tak chceš, určitě v nějakém městě nebo vesnici najdeme kupce.“
„My?“ zeptal se Eragon překvapeně.
Murtagh na něj úkosem pohlédl a nahlas uvažoval. „Už tady déle nebudeš moci zůstat. Pokud jsou ra'zakové poblíž, Bromův hrob bude jako maják, který jim ukáže cestu.“ Na to Eragon nepomyslel. „A tvoje žebra se budou ještě nějaký čas hojit. Vím, že se dokážeš ochránit kouzly, ale potřebuješ společníka, který může zvedat věci a bojovat mečem. Rád bych s tebou cestoval, aspoň nějaký čas. Ale musím tě upozornit, že mě hledá Království. Možná to neskončí úplně nejlíp.“
Eragon se slabě zasmál a zjistil, že mu tečou slzy, protože to strašlivě bolelo. Jakmile se znovu vzpamatoval, řekl: „Je mi to jedno, ať si tě hledá třeba celá armáda. Máš pravdu. Potřebuji pomoc. Budu rád, když půjdeš se mnou, ale ještě to musím probrat se Safirou. Musím však varovat i já tebe, protože Galbatorix už možná za mnou poslal celou svou armádu. Se mnou a se Safirou na tom s bezpečím nebudeš o nic líp, než kdybys byl sám.“
„To vím,“ řekl Murtagh a pohotově se ušklíbl. „Ale ani to mě neodradí.“
„Dobrá.“ Eragon se vděčně usmál.
Zatímco mluvili, Safira vlezla do jeskyně a pozdravila Eragona. Byla ráda, že ho vidí, ale v jejích myšlenkách a slovech byl cítit hluboký zármutek. Položila velikou modrou hlavu na zem a zeptala se: Už je ti líp?
Vůbec ne.
Ten staroušek mi chybí.
Mně také... nikdy mě nenapadlo, že je Jezdec. Brom! On byl skutečně velmi starý - tak jako Křivopřísežníci. Všechno, co mě z kouzel naučil, se musel naučit od samotných Jezdců.
Safira se trochu posunula. Poznala jsem, kdo je, jakmile mě pohladil u vás na farmě.
A tys mi to neřekla? Proč?
Požádal mě, abych si to nechala pro sebe, odpověděla prostě.
Eragon se rozhodl, že jí to nebude vyčítat. Safira mu nikdy nechtěla ublížit. Brom měl spoustu tajemství, řekl jí a pak jí vyložil, jak je to se Zar'rocem a jak to Murtagha rozladilo. Už chápu, proč mi Brom neprozradil, odkud meč pochází, když mi ho dával. Kdyby to udělal, patrně bych od něj při první příležitosti utekl.
Udělal bys nejlíp, kdyby ses toho meče zbavil, řekla s odporem. Vím, je to jedinečná zbraň, ale asi bys působil lepším dojmem s normálním mečem než s tím Morzanovým řeznickým náčiním.
Možná. Safiro, kam teď poputujeme dál? Murtagh se nabídl, že půjde s námi. Neznám jeho minulost, ale zdá se být poctivý. Neměli bychom se teď vydat k Vardenům? Jen nevím, jak je najdeme. Brom nám to neřekl.
Mně ano, řekla Safira.
Eragon se rozčílil. Proč všechno, co věděl, svěřoval tobě a mně ne?
Postavila se nad něj, šupiny jí zašustily o suchou skálu a upřela na něj své hluboké oči. Když jsme odjeli z Teirmu a napadli nás urgalové, řekl mi spoustu věcí, z nichž některé neprozradím, dokud to nebude nutné. Měl obavy ze své smrti a z toho, co se pak stane s tebou. Mimo jiné mi sdělil, že v Gil'eadu žije muž jménem Dormnad, který nám pomůže najít Vardeny. Brom také chtěl, abys věděl, že tě ze všech lidí v Alagaësii považoval za nejvhodnějšího člověka, který by měl převzít odkaz Jezdců.
Eragonovi vhrkly slzy do očí. Tohle bylo to největší uznání, které kdy mohl od Broma dostat. To je závazek, který ponesu se ctí.
Dobře.
Takže pojedeme do Gil'eadu, prohlásil Eragon. Navracely se mu síly i smysl bytí. A co Murtagh? Myslíš, že by měl jet s námi?
Vděčíme mu za své životy, řekla Safira. Ale i kdyby to tak nebylo, už nás oba stejně viděl. Měli bychom si ho držet nablízku, aby Království nevyzradil naši polohu a popis, ať už dobrovolně nebo proti své vůli.
Musel jí dát za pravdu. Pak jí vyprávěl o svém snu. To, co jsem viděl, mě zneklidňuje. Cítím, že jí nezbývá moc času; brzy se stane něco strašného. Je ve smrtelném nebezpečí - tím jsem si jistý -, ale nevím, jak ji najít! Může být kdekoli.
A co ti říká tvé srdce? zeptala se Safira.
Srdce mi už dávno odumřelo, poznamenal s náznakem černého humoru. Přesto si myslím, že bychom měli jet na sever do Gil'eadu. S trochou štěstí může být některé z měst po cestě právě tím místem, kde ji drží. Mám strach, že až se mi o ní bude zdát příště, uvidím už jen hrob. To nesnesu.
Proč?
Nejsem si jistý, řekl a pokrčil rameny. Prostě když ji vidím, připadá mi jako to nejvzácnější na světě, co nesmím ztratit... Je to hrozně divné. Safira otevřela dlouhou tlamu a nehlučně se zasmála, až se jí zaleskly tesáky. Co je? utrhl se na ni nasupeně Eragon. Ale ona jen zavrtěla hlavou a potichu odešla.
Eragon si něco zabručel pro sebe a pak sdělil Murtaghovi, jak se rozhodli. Murtagh řekl: „Pokud najdete toho Dormnada a pojedete dál za Vardeny, rozloučím se s vámi. Setkání s Vardeny by pro mě bylo stejně nebezpečné, jako kdybych vešel neozbrojený do Uru'baenu a ohlásil svůj příchod fanfárami.“
„Nemusíme se tedy hned tak loučit,“ řekl Eragon. „Do Gil'eadu je to dlouhá cesta.“ Trochu mu přeskočil hlas, a tak zamžoural do slunce, aby se rozptýlil. „Měli bychom vyjet, než se připozdí.“
„Máš dost sil na cestu?“ ujišťoval se zamračeně Murtagh.
„Musím něco dělat, jinak se zblázním,“ řekl stroze Eragon. „Bojovat, nacvičovat kouzla ani sedět se založenýma rukama teď nepokládám za vhodné, a tak jsem zvolil jízdu.“
Uhasili oheň, sbalili věci a vyvedli Kadoka a Sněžného bleska z jeskyně. Eragon podal jejich uzdy Murtaghovi a požádal ho: „Jdi napřed, hned sejdu za tebou.“ Murtagh začal pomalu sestupovat z jeskyně.
Eragon se škrábal nahoru po pískovci a chvílemi odpočíval, když mu zraněný bok nedovoloval, aby se nadechl. Na vrcholku už na něj čekala Safira. Stáli spolu před Bromovým hrobem a vzdali mu poslední hold. Nemohu uvěřit, že je pryč... navždy. Když se Eragon otočil k odchodu, Safira natáhla svůj dlouhý krk, až se špičkou čenichu dotkla hrobky. Boky se jí zachvěly a vzduchem se rozeznělo tlumené hučení.
Pískovec kolem jejího čumáku se tetelil jako zlatavá rosa, až se změnil v průzračnou hmotu, třpytící se mihotavými stříbrnými paprsky. Eragon užasle pozoroval, jak na povrchu hrobky začínají vystupovat bílé diamantové žilky a vytvářejí dokonale skvostnou síť. Průzračná hrobka vrhala na zem jiskřivé stíny a zrcadlila se v zářivých barvách, které se nádherně prolínaly, a pískovec se mezitím dále proměňoval. Safira se spokojeným odfrknutím ustoupila o krok a prohlédla si své dílo.
Hrubě otesané pískovcové mauzoleum se během pár okamžiků proměnilo v oslnivou diamantovou hrobku, která odkrývala Bromovu neporušenou tvář. Eragon na něj toužebně hleděl. Stařec vypadal, jako by jen spal. Co jsi to udělala? zeptal se udiveně Safiry.
Tohle je jediný dárek, jaký jsem mu mohla dát. Teď už ho čas nikdy nezahubí. Může v pokoji odpočívat navěky.
Děkuji. Eragon jí položil ruku na bok a společně odešli.